Pavučince: jedlé i smrtelně jedovaté druhy, se kterými není radno si zahrávat

Houby z čeledi pavunčicovité tvoří nejobsáhlejší skupinu málo probádaných hub, se kterými není radno si příliš zahrávat. V současné době rozlišujeme více než 2000 druhů, z nichž některé jsou považovány za jedlé, jiné za nepoživatelné a některé dokonce za smrtelně jedovaté. Informace k některým z nich jsou ale bohužel nedostatečné a navíc se mnohdy liší. Z důvodu velkého počtu druhů, které se mezi sebou jen minimálně odlišují, a přítomnosti smrtelně jedovatých druhů mezi nimi, se proto sběr pavučinců amatérským houbařům zásadně nedoporučuje. V některých případech mají totiž se správným určením bez laboratorního vybavení potíže i samotní experti na pavučince.

Pavučinec plyšový

Pavučinec plyšový

Pavučinec plyšový vévodí nebezpečným druhům z této čeledi. Až do poloviny 20. století byl považován za jedlý a jako takový byl uváděn i v některých houbařských atlasech. V 50. letech byl ale usvědčen jako původce několika hromadných otrav a úmrtí v Polsku. Známý je i pod názvy pavučinec červenožlutý nebo kožnatka plyšová, a jedná se o nejjedovatější houbu našeho území, přestože se tak často označuje muchomůrka zelená. Na rozdíl od muchomůrky je pavučinec vzácnější a také zákeřnější.

Jak ho poznat

Oranžově až skořicově hnědý klobouk mívá v průměru 3 – 8 cm, je sametově plstnatý nebo šupinkatý, zprvu kulovitý, později plochý s vyčnívajícím tupým hrbolem uprostřed. Ve stáří může být nepravidelně zprohýbaný a jeho okraj zvlněný. Lupeny mladých plodnic jsou šafránově žluté, řídké a ve stáří tmavnou do rezavě hnědooranžové barvy. Třeň dorůstá do výšky 3 – 7 cm, má válcovitý tvar, žlutavou až žlutohnědnou barvu a směrem dolů se zužuje.

Kde se vyskytuje

Roste v listnatých lesích od července do října a daří se mu zejména pod duby, buky a habry. Objevuje se převážně ve skupinách, kdy jednotlivé plodnice bývají na bázi třeně srostlé. V České republice se vyskytuje poměrně řídce, častější výskyt je v severnějších oblastech Evropy, například v Polsku a v severním Německu.

Možná záměna

Největší riziko záměny hrozí s některými jedlými druhy z čeledi pavučincovité, pavučinec plyšový ale může připomínat i některé druhy jedlých lišek, václavky nebo penízovky. A co je ještě horší, malé plodnice mohou být snadno zaměnitelné s malými hříbky. Tedy jakoukoli malou houbičku, kterou najdete, je potřeba trochu odlomit, abyste zjistili, co má pod kloboučkem! Klíčovým rozpoznávacím znakem pavučince plyšového a některých dalších pavučinců jsou suché plodnice, které ani za vlhka nemají slizký povrch, a jejich klobouk je vždy sametově plstnaté.

Otrava

Příčinou otrav pavučincem plyšovým je pyridinový alkaloid orellanin, který je koktejlem deseti smrtících sloučenin, které jsou několikrát jedovatější než toxiny muchomůrky zelené! Po prvních několika dnech od požití se neděje vůbec nic, u citlivějších jedinců se mohou první příznaky objevit za 2 dny. Latentní doba, tedy doba od požití houby po první příznaky, ale může trvat až 3 týdny. Jako první se objevuje průjem a zvracení, ale toxiny zatím po celou dobu v těle doslova nenávratně rozkládají ledviny. To se zpočátku projevuje nadměrným močením, posléze slábnoucím až k nedostatečnému nebo zcela chybějícímu močení, často provázenému bolestmi v zádech. Otrava ústí v totální zhroucení ledvin, kdy jedinou možnou záchranou je doživotní dialýza nebo transplantace.

V Česku se naštěstí, vzhledem ke vzácnosti výskytu této houby, případy otrav prakticky nevyskytují.

Dávejte pozor, jaké houby si dáváte do košíku

Pavučinec fialový

Pavučinec fialový

Pavučinec fialový se řadí k těm nejatraktivnějším druhům pavučinců, vyskytuje se ale velmi vzácně, a ač je jedlý, ke kulinářskému využití nesbírá. Navíc zde hrozí záměna s jeho dalšími jedovatými příbuznými. Někdy se označuje také jako lilák.

Poznáte ho podle pravidelného, bohatě masitého klobouku o průměru 5 – 15 cm. Je matný, má tmavě fialovou až černofialovou barvu a jeho pokožka je jemně posázená drobnými plstnatými šupinkami, které mu dávají sametový vzhled. V mládí bývá polokulovitý, zvoncovitě klenutý, později plochý, s nápadným tupým vrcholovým hrbolem. Lupeny jsou zbarvené stejně jako klobouk a časem dostávají skořicově hnědý nádech. V mládí je zahaluje jemná, světle fialová pavučinka, která však brzy mizí, a na třeni po ní zůstávají přitisklá vlákna. Třeň dorůstá výšky až 12 cm, má stejnou barvu jako klobouk a za sucha může být až černý. Na bázi bývá silnější a u země proto může vypadat jakoby nafoukle. Měkká dužnina připomíná vůní cedrové dřevo.

Objevuje se od července či srpna do počátku listopadu v listnatých nebo smíšených porostech. Daří se mu především pod osikami, duby, buky, habry nebo břízami.

Mohlo by Vás zajímat:

Co dělat při podezření na otravu houbami

Jak by měla vypadat správná výbava každého houbaře

Atlas hub