Závojenka olovová a jarní: pozor na tyto prudce jedovaté houby

Závojenka jarní i olovová patří ke značně jedovatým houbám z čeledi závojenkovitých.

Závojenka olovová

Řadí se mezi ty nejnebezpečnější houby světa, u nás se však vyskytuje jen vzácně. Nezřídka se také jako závojenka olovová mylně označují i další druhy závojenek. Ačkoliv mezi závojenkami najdeme i jedlé druhy, většina z nich je smrtelně jedovatá.

Jak ji poznat

Plodnice je velká a masitá, hezky vypadající, čímž láká ke sběru nezodpovědné houbaře. Klobouk může mít v průměru až 30 cm, je světle okrový nebo žemlový, s nádechem šedomodré, zejména za sucha tak připomíná olovo. Na povrchu je vláknitě žíhaný, typicky hedvábně lesklý, u velkých plodnic často zvlněný. Lupeny jsou v mládí žlutavé, v dospělosti růžové, u třeně téměř volné. Třeň je zprvu kyjovitý jako u mladých hříbků, v dospělosti pak válcovitý, bílý, u zralých plodnic poprášený růžovými výtrusy. Dužina houby je bělavá, na řezu ani otlakem nemění barvu. Nese slabou moučnou vůni a má příjemnou chuť.

Kde se vyskytuje

V Česku roste nehojně, zejména v teplejších oblastech a místy zcela chybí. Objevuje se roztroušeně ve skupinách a natrefit na ni můžete od června do poloviny podzimu, ojediněle se plodnice mohou objevit i na jaře. Daří se jí zejména v listnatých lesích pod duby, buky, lískami nebo habry, najít se ale dá i na hrázích rybníků. 

Možná záměna

Mladé plodnice závojenky olovové mohou být vzhledem velmi podobné mladým plodnicím hřibu dubového nebo hřibu smrkového, které rostou také na stejných místech. Od hřibu dubového a smrkového lze závojenku olovovou spolehlivě rozpoznat odlomením klobouku. Zatímco závojenka má na spodní straně lupeny, hřiby tam mají rourky.

Na jaře pod růžovokvětými stromy a keři můžeme najít podobně vypadající závojenku podtrnku nebo závojenku sadovku. Tyto houby nikdy nesbírejte v létě a na podzim, a vždy zásadně jen pod ovocnými stromy, jako je například trnka, jabloň, hrušeň, třešeň apod..

Nezkušení houbaři mohou závojenku olovovou považovat také za pečárku nebo čirůvku májovku. Čirůvka je oproti závojence světlejší, vyrůstá zjara a má husté, bělavé až krémové lupeny. Na podzim se zase objevuje jedlá strmělka mlženka, která je závojence také podobná a hrozí tak kritickou záměnou. Naštěstí má zvláštní nehoubovou aromatickou vůni, podle které se dá bezpečně poznat.

Otrava závojenkou olovovou

Jak už bylo zmíněno výše, jedná se o prudce jedovatou houbu. Závojenka olovová obsahuje dosud neznámý jed, který působí velice rychle. Do dvou hodin po jídle se objevuje zvracení a průjmy, které provází střevní křeče, bolesti břicha, závratě a bolesti hlavy. I přesto, že nedochází k závažnému poškození žádného orgánu, bývá průběh otravy natolik výrazný, že vede k celkovému vysílení postiženého a ve vzácných případech může končit až smrtí.

První pomoc při otravě houbami

Závojenka jarní

Jedna z prvních jedovatých hub, kterou můžete najít časně na jaře. V některých atlasech ji můžete najít také pod názvem zvonovka jarní.

Jak ji poznat

Dorůstá do výšky až deseti centimetrů, klobouk měří 2 – 6 cm v průměru, za vlhka má černohnědou barvu, která vysychá do šedohnědé až béžové. V mládí je kuželovitý, postupně připomíná zvonek s vystouplým, tmavým středem. Může být až plochý.

Třeň je relativně silný, u báze širší a bělavý, a všimnout si můžete i výrazných, béžových, šedorůžových lupenů, v dospělosti až sytě růžových lupenů.

Kde se vyskytuje

Roste jednotlivě nebo ve skupinách především na prosluněných místech při okraji jehličnatých lesů, na pasekách, loukách, pastvinách a ve světlých listnatých a smíšených lesích. Nalézt ji můžeme od března do června.

Možná záměna

Závojenka jarní je velmi nebezpečná. Do hodiny po požití způsobuje velmi silné průjmy a zvracení, a organismus je brzy dehydrovaný. Navíc hrozí záměna s některou z jedlých jarních hub, například se závojenkou podtrnkou, která je oproti závojence jarní celkově výrazně masitější v klobouku i třeni.

Nejčastěji však bývá závojenka jarní zaměňována za špičku obecnou, též nazývanou špička travní. Ta roste od května do listopadu na loukách a okrajích lesů, často v takzvaných čarodějných kruzích. Je celá zbarvena béžově až žemlově, plodnice a zejména třeň jsou gumovitě pružné, lupeny řídké, výtrusný prach je bílý, takže ani v dospělosti nemění barvu. Vůně je houbová s tóny hořkých mandlí. Špička obecná totiž v živém stavu vylučuje prudce jedovatý kyanovodík, ten ale při tepelné úpravě vyprchá, takže není nebezpečný.

Mohlo by Vás také zajímat:

Atlas hub – vyznáte se v houbách rostoucích na území ČR?

Nejlepší místa na sbírání hub

Jak by měla vypadat správná výbava každého houbaře