Muchomůrka zelená, sporadicky označována též jako muchomůrka hlíznatá, je považována za nejjedovatější a nejnebezpečnější houbu Evropy a Severní Ameriky, která způsobuje nejvíce smrtelných otrav. Je nejen prudce jedovatá, ale navíc se první příznaky otravy objevují až v okamžiku, kdy je jed vstřebán v organismu a jsou již těžce zasaženy důležité orgány, zejména játra.
Vypadá docela neškodně, její zbarvení je hodně rozmanité, a tak snadno může dojít k záměně za jedlé houby, navíc voní příjemně, a podle výpovědi otrávených lidí chutná příjemně sladce. Je však smrtelně jedovatá ve všech částech plodnice a stačí jediný klobouk k vážné, někdy až smrtelné otravě. V případě, že nedojde k úmrtí jsou však i následky trvalé.
Jak ji poznat
Klobouk muchomůrky zelené má v průměru 5 – 15 cm. Jeho barevné provedení je hodně proměnlivé. Může být olivové, žlutozelené, hnědozelené až nečistě hnědavé. Za vlhkého počasí pak může být naopak i velmi světlé, vzácně se můžete setkat i s bílým zbarvením. Klobouk je vždy paprsčitě žíhaný, má hladké okraje a někdy je mírně kluzký.
Třeň je pevný, hladký, u starších plodnic dutý a bílý s málo zřetelnými zelenými šupinami. Vyjmete-li plodnici ze země, uvidíte na její bázi zřetelnou vakovitou hlízu, která je obalena bílou pochvou, známým to „kalichem smrti“. Jedná se o pozůstatek blanitého obalu, který v mládí kryje celou plodnici. V horní části třeně je bílý blanitý prsten, který může a nemusí být rýhovaný, a v dospělosti může odpadnout. Pod prstenem je třeň bělavý, někdy též zeleně žíhaný. Lupeny jsou bílé, u třeně volné, a dužnina je bílá a svoji barvu poraněním nemění.
Kde se vyskytuje
Muchomůrka zelená preferuje zejména teplejší oblasti a najdete ji především v listnatých a smíšených lesích od července do pozdního podzimu. Doprovází především duby, ale také habry a buky. Vzácněji ji lze nalézt i v borových lesích.
Otrava
Právem se jí říká „pohár smrti“, neboť je to nejjedovatější známá houba a léta trvající výzkum nenašel protilátku proti jejímu jedu. V celé plodnici obsahuje vysoký podíl nebezpečných alkaloidů, nejzákeřnějšími jedy jsou pak falotoxiny a amatoxiny. Ke smrtelné otravě stačí jedna plodnice a často i mnohem méně.
První příznaky muchomůrkou zelenou se projevují po relativně dlouhé době. Běžně je to 8 – 12 hodin, někdy dokonce až po 24 hodinách, avšak během této doby už jedy napadají játra a ledviny. Po dobu dvou dnů dochází k průjmu a zvracení doprovázené prudkými bolestmi břicha. Za tyto obtíže jsou zodpovědné právě falotoxiny. Poté často následuje zdánlivé zlepšení stavu, takže se vše zdá v pořádku, amatoxiny ale nadále poškozují jaterní buňky. Pokud nedojde k podání vhodných léčiv, po 4 – 7 dnech umírá postižený na selhání jater a ledvin.
Někteří lidé byli zachráněni tím, že jim byla v nemocnici aplikována filtrace krve dřevěným uhlím. Prakticky posledním zákrokem, kterým lze pacientovi otrávenému muchomůrkou zelenou zachránit život, je transplantace jater.
Možná záměna
V posledních desetiletích se stále častěji objevují záměny za pečárky. Ty však mají narůžovělé lupeny, ve stáří až hnědé, a muchomůrka zelená má vždy lupeny čistě bílé. Navíc pečárkám chybí kalich smrti.
Existují i případy záměn za velmi odlišné houby jako jsou například zelené holubinky, bedlu vysokou a muchomůrku růžovku. Žádná ze jmenovaných hub však nevykazuje kombinaci tří základních znaků, kterými jsou bílé lupeny, prsten na třeni a blanitá pochva neboli kalich na bázi třeně.